pátek 30. září 2011

Festival thajské kuchyně

Za podpory thajské velvyslankyně proběhl v Hotelu Hilton Festival thajské kuchyně, určený zástupcům restaurací, distributorům a angažovaným milovníkům gastronomie. Účel festivalu byl představit trendy thajské kuchyně, ochutnávka specialit, ale také navázání spolupráce českých distributorů (mateřská firma Torádu, Titbit, je distributorem do řetězců v ČR, SR, HU) s předním thajským vývozcem ovoce a zeleniny, firmou Swift.

Bohužel suroviny pro thajskou kuchyni se, díky malým lokálním prodejům, v ČR distribuují v omezené míře a ani ve vietnamské tržnici Sapa neseženete všechny ideální ingredience. Například nezbytná thajská bazalka. Já si pro restaurace nechám vozit tuto bazalku z Izraele, vietnamská komunita si jí pěstuje přes léto v Česku a až v zimě se sem dostane bazalka z Thajska. Rodilý thajský kuchař vám však potvrdí, že oba první druhy jsou vyhovující, ale drobné výkyvy chutí u nich jsou. Firma Swift má v nabídce rovnou tři druhy bazalky (sweet basil, hairy basil, holy basil) a vedle toho další špatně dostupné druhy zeleniny jako pea aubergine (zelené baby lilky), bílé baby lilky, vodní špenát, čerstvé kafirové limetové listy (EU na ně vyhlásila embargo kvůli zvýšené hladině residuí), Krachai kořen a celou řadu lokálních bylin.

Vraťme se, ale k ochutnávce, které byla ve formě malých porcí slaných i sladkých pokrmů.

Beef Masaman
Další vynikající forma curry obohacená chutěmi tamarindového džusu, skořice, kardamomu a dalších nezbytných ingrediencí jako je kokosové mléko, chilli pasta, rybí omáčka nebo palmový cukr.



Pad Thai
Výborné rýžové nudle s krevetami, ředkví, fazolovými klíčky, vejcem, arašídami atd.



Som Tum
Tradiční thajský salát se zelené papayi, fazolek, rajčat, česneku a samozřejmě pasty Som Tum.



Hor Mok Pla Chawnn
Tato porce nás opravdu uvedla do rozpaků. Milovníci silné rybí chuti by asi byli potěšeni, ale na nás to bylo už moc. Kombinace rybího masa, krachai kořenu, vajec a chilli pasty byla opravdu zvláštní.



Kaeng Liang
Opět extrémně silná rybí chuť způsobená krevetami a krevetovou pastou.



Kaow Neow Dum Peak Puek
První ze sladkých jídel. Místo Taro kořenu uvedeného v receptu bylo na místě použito litchi. Celkový dojem kombinace sladké rýže a litchi, ale nebyl nijak oslňující.



Další sladké ochutnávky nebyly nabízeny s recepty, takže jsem nebyl schopen přesně identifikovat všechny ingredience. Nechyběly ovšem plátky manga podávané na sladké rýži nebo dužina pomela s chilli a arašídy.

Olomoucké tvarůžky

Před týdnem nás pozval známý milovník jídla Benjamin Kuras na ochutnávku vína a specialit italské provenience. Chutnali jsme vína z Friulli (víte, že odtud pochází Tokaj, nicméně dnes už tuto značku mohou používat jen Maďaři), husí proscuitto (nádhera) a uvařil nám fantastické dýňové rizoto (víte, že ta oranžová dýně Hokkaidó se nemusí loupat, resp. dokonce to bylo v rizotu žádoucí). Něco z popsaných dobrot určitě uvidíte na Torád, ale o tom jsem psát nechtěl. Večer se nesl na různých tématech, ale jednoznačně dominovalo jídlo. A kromě jiného zde padlo, že Benjamin byl před časem v Lošticích u Olomouce a jedl zde velmi zajímavé vdolky s olomouckými syrečky. Tehdy jsem si to ještě nespojil, ale když jsem za 3 dny měl cestu do Olomouce, tak mě nedalo a při zpáteční cestě jsem se tam musel zastavit.

Olomoucké tvarůžky, dříve nazývané olomoucké syrečky, jsou druh měkkého zrajícího sýra, který všichni znáte. Rád si je občas dám, ale není to zas často, s dobrým chlebem, máslem a cibulí. Netušil jsem, že jsou velmi dietní, nikdy jsem tyto hodnoty nezkoumal, ale obsah tuku do 1% mě fakt překvapil. Asi proto si k nim člověk dává chleba s máslem. Navíc je sýr konzervovaný jen solí. Ještě možná v rámci osvěty dodávám, že se vyrábějí z nesýřeného kyselého tvarohu.

A tak jsem byl na návsi (možná náměstí) v Lošticích a zkoumal, která z dvou hospod dělá ty vdolky. V jedné měli lívance s tvarůžky, a tak jsem zkusil tu. Jak se ukázalo, byl to vlastně vdolek, tedy byl jsem správně. Pokud budete i vy váhat, tak je to restaurace na rohu a hned přes ulici je podniková prodejna Olomouckých tvarůžků (tam jsem samozřejmě vydatně nakoupil). Dal jsem si ještě topinku s rozpečeným tvarůžkem a ďábelskou omáčkou (ta za moc nestále a spíše chuť kazila), zapečené tvarůžky se slaninou (prý místní specialita, ale to je asi všechno s tvarůžky) a pak ten vdolek. A musím říci, že se mi to docela líbilo. Chuť rozpečeného tvarůžku není zas tak výrazná a v tom těstě docela dobře fungoval, k tomu borůvkový džem a šlehačka (ta mi moc neseděla, možná trocha rozšlehaného tvarohu by byla lepší), prostě zajeďte zkusit nebo zkuste doma.

V prodejně jsem si pak koupil uzené syrečky, nakládané syrečky, klobásu a sekanou se syrečkem a syrečkovou pomazánku (ta byla nejlepší, pak asi ta sekaná). V následujících dnech jsem měl syrečkové chuti plné zuby (byť je v tepelné podobě jemná), ale přesto jsem rád, že jsem tam byl, rád se s vámi o zážitek tímto dělím, a když budete v Olomouci, tak neváhejte zajet. Cesta pak na Prahu přes Hradec či Pardubice není vůbec špatná, i to byl pro mě jako řidiče nový zážitek.

neděle 25. září 2011

Na svatbě, o rybách, grilování a víně

Oženil se mi bratr, jestli to čte, tak ještě jednou velká gratulace. Myslím, že svatba to byla vydařená, hezký a vtipný obřad venku a potom velká party ve velké pergole. Počasí vyšlo, cikánská muzika byla výborná a jídlo a pití snad všechny také potěšilo. Záměrně jídlo nechválím, protože spoustu dobrot na večer jsme zajišťovali v Torádu a sebechvála …, víte co, ale dle reakcí lidí myslím, že vše bylo ke spokojenosti přítomných.

Koncept občerstvení se vymyslel tak, že Torád zajistil grilování a místní restaurace všelijaké přílohy (saláty, lehké těstoviny, kanapky, sépiové rizoto apod.) a pak pro úplné klasiky řízky a lehký bramborový salát. Jo, a na půlnoc výborný kančí gulášek. Gril jsem vzal pod správu osobně a musím říci, je to skvělé místo. Všichni se u vás za večer několikrát vystřídají, takže se máte příležitost trochu poznat a pobavit. Připravovat jídlo je samo o sobě zábava. No, a když si základnu pro vína dáte vedle grilu, mj. vína také vybral Torád a Aleš všem radil a naléval (včetně mě), tak to nemá chybu.

Každá delší grilovačka by měla začít rybou. Na Torádu zatím ryby nemáme, jelikož kus dobré čerstvé ryby na ledu je distribučně složitý, rovněž porcování velkých kusů zatím není v naší kompetenci, ale naši dodavatelé ryby mají a pro tak velkou akci není problém vzít vakuovaný pětikilový kus tuňáka nebo mečouna, což byla naše prvotní představa. Ale dodavatel přišel s nápadem, a tak jsme se rozhodli zkusit specialitu - naložené čerstvé ryby. Lucka jeden večer ochutnávala, až se jí ryby zajídaly, a vybrala na akci lososa v bukovém dříví a pikantně naložené tilápie v banánovém listě. Tilápie jsem od začátku griloval i s tím banánovým listem a byly vynikající, lososa jsem v první várce z bukového dříví vyndal a griloval jen rybu (a měla úspěch), ale naštěstí jsem i zkusil udělat 2 kousky přímo v tom dřevě (na grilu jen s roštem to asi bude složité, ale měl jsem z půlky litinovou plotnu, tak to nebyl problém), a byť se losos dělal déle, tak převzal krásně chutě z toho dřeva a stal se velkým hitem večera. Myslím, že tyhle naložené ryby brzy uvidíte na Torádu. K rybám naléval Aleš bílá vína, zejména ze Chateau Lednice a nejoblíbenější byl jejich veltlín pro milovníky suchého vína a rulandské šedé pro milovníky sladšího vína (je to polosladké víno, ale na hraně s polosuchým a s vyváženou kyselinkou, tedy chutná i mě, a to preferuji suchá vína).

Další kolo grilu byla kombinace drůbeže a klobásek. Kuřecí satay asi už nemusím popisovat. Velmi oblíbený recept pocházející z Indonésie, kde se grilují špízy z naloženého kuřecího masa a zalévají příjemnou arašídovou omáčkou, asi už znáte z našich různých ochutnávkových akcí a hodně se toho o něm už napsalo. Reakce svatebčanů na kuřecí satay byly velmi pozitivní, prostě recept opět nezklamal. Díky Lucko za naložení, těch 100 špízů byla asi fuška. Klobásky byly určeny pro tradičnější strávníky, nicméně nechtěli jsme být úplně obyčejní. Zvolili jsme tedy malé klobásky připravované britským řezníkem Robertsonem a k nim vynikající pikantní anglickou hořčici Colmans. Myslím, že klobásky chutnaly a měly rovněž úspěch, ale byly zastíněny chutí a zajímavostí ostatních chodů. K tomuto chodu byly určeny stále bílá vína, ale už se přecházelo i na červené, kde v nabídce byly různé druhy Bordeaux a pár jihoamerických vín. Hodně lidem chutnalo základní Bordeaux Poitevin 2008 a leckdy více než kvalitnější vína ze stejné oblasti. Je vidět, že k lepším vínům z Bordeaux se musí člověk propít. Nám s Alešem a s pár dalšími vytříbenými jazýčky nevadilo, že vína jako Fourcas Hosten a Cambon la Pelouse (oba 2004) vydržely do pozdního večera.

Červená vína byla každopádně hlavně určena k poslednímu chodu – steaku. Krásné kusy uruguayského rib-eye jsem porcoval na pořádné 300g+ kusy a pro zájemce podával lehce potřené lanýžovou pastou. Téměř všem jsem ke konci, když mi steak docházel do optimálního stavu medium až medium rare, dával nadrcený pepř a kombinaci lanýžové a klasické hrubozrnné soli. Pravda, musel jsem párkrát za večer vysvětlovat, že propečené steaky neděláme, ale nikdo z dotyčných si nakonec na verzi medium nestěžoval. Steak byl rovněž velkým hitem večera, ale to mě nijak nepřekvapilo.

A to bylo všechno. Gril jsem vypnul, dal si poslední sklenku dobrého Bordeaux a vyrazil do tance a na ochutnávku rumů (po půlnoci se zjevila Zacapa 23 a tomu jsem nemohl odolat; jak já si to ráno vyčítal :-).

A vy se můžete těšit na zajímavé ryby a kdybyste někdy chtěli poradit s podobnou příležitostí, tak stačí zavolat či napsat a my poradíme a dodáme.

středa 21. září 2011

FoodParade


Torádi byli 17-18.9. na FoodParade. V sobotu já a panem D. a v neděli Lucie se sestrou.

Věděli jste, že


1. Foodblogeři jsou velmi hubení lidé?
2. Torádi Vám za víkend ugrilovali přes 300 špízů?
3. „Ice Tea“ z kávových skořepin má sílu 6 káv (Kávový klub)?
4. Umím vysvětlit koncept Torádu za 46 vteřin? Ve třech jazycích.
5. Cheesecake z kozího mléka (Mozaika), steak s domácími hranolkami (Máneska) a marinovaná kachní prsa (Perpetuum) to u mě vyhráli na celé čáře?
6. Medové datle (a Torádovy Satay špízy) vyvolávají závislost?
7. Děti už ve dvou letech umí hystericky podupávat nožičkou a dožadovat se dalšího špízu: „Mašo!“?
8. Většinu růžového vína vypil jediný pán, pořadatel jiného gastronomického festivalu?
9. Sestavení stánku nám trvalo přes dvě hodiny a potřebovali jsme mimo jiné oboustrannou lepicí pásku, metr, vrták nebo provázek? A pak, že gurmáni nechodí do Bauhausu.

Další fotky najdete na Torád FacebookuOdkaz

pondělí 12. září 2011

Na cestě po Francii – Burgundsko

Z Korsiky jsme absolvovali 2 zastávky na cestě do Burgundska. Nejprve u známých v Toulonu, kde jsme ochutnali běžná provensálská vína a jedli doma upečené ryby (mořského vlka na fenyklu a pastisu – anýzový likér - a pražmu na víně). Provensálská vína jsou vyhlášená hlavně svými „růžáčky“, ale měli jsme i celkem dobré bílé a červené, přitom byly za celkem malou cenu. Budeme se muset na tuto oblast blíže podívat.

Další zastávka byla v Avignonu, krásném městě, kde ve 14. století sídlili papežové. Kousek od tohoto města je i slavné Châteauneuf-du-Pape, kde se právě za papežského období rozvinulo pěstování révy a výroba vína a dnes je to všem známá apelace. Předpokládám, že většina už s tímto vínem přišla do styku, je to třeba hezký dárek při svatbách (znáte tu písničku o báječné ženské a chlapovi:-). Jedná se hlavně o červená vína (bílá tvoří jen cca 5%). Jsou postavená dominantně na odrůdě Grenache (ale často potkáváme i Mourvèdre a Syrah a celkově je povolených 18 odrůd). Vína mají obvykle hodně alkoholu (14-15%), což ne každému vyhovuje a je třeba být při konzumaci opatrnější. V Avignonu při večeři jsme ocenili opět celkem širokou nabídku menších lahví (tady to nebyly lahve o obsahu 0,5 l, ale 0,375l) a zkusili jsme bílé i červené Châteauneuf-du-Pape a pak lahev Gigondas, což je rovněž víno z údolí Rhôny a občas se tato apelace nazývá malý bratr Châteauneuf-du-Pape. Ten večer u nás každopádně malý brácha vyhrál.

A konečně přišlo Burgundsko. Když nás za Lyonem na dálnici informovala cedule, že jsme vstoupili do dlouho očekávané oblasti, tak jsme byli docela zklamaní. Všude kolem pole pšenice, kukuřice, občas nějaká zelenina. Nikde vidět žádné kopce a vinice, ani vesnice nevypadaly nijak zajímavě. Vesnice, kterou jsme si vybrali k bydlení, měla být už na kraji vinařské oblasti a zároveň kousek od dálnice, tak jsme byli hodně zvědaví. A skutečně nás Burgundsko překvapilo. Po zkušenostech z Piemontu, ale i dalších vinařských oblastí jsme čekali kopcovitou krajinu plnou vinic a místo toho jsme po sjezdu z dálnice dál projížděli lány s kukuřicí a po kopcích nikde ani památky. Vlastně ani při dojezdu do naší vesnice jsme neměli dojem, že jsme v kraji vína, ale vesnice sama na nás udělala dobrý dojem. V centru starobylý zámek (dnes luxusní hotel), kolem se táhly typické kamenné zídky a za jednou z nich starobylý dům s malým parkem a krásnými romantickými pokoji. Hned jak jsme se ubytovali, což už byli pozdní odpolední hodiny, jsme se ptali po vinicích a vinařích a dostali doporučení na vinaře dvě vesnice odtud. Neváhali jsme, sedli do auta a vyrazili na první ochutnávku. Naštěstí je ve Francii alkohol za volantem povolen, jinak nevím, jak bych si ty ochutnávky užil. Plivat totiž víno jsem se ještě nenaučil, nějak mě přijde škoda, když už máme hezké víno v ústech, ho pustit zase ven.

Hned jak jsme opustili naši vesnici, skutečně začaly vinice. Očekávané kopce jsme ale nikde nenašly, vinice se táhly po rovině, a když jsme pak projeli další vesnici, mj. slavné Vosne-Romanée, kde se nachází snad nejslavnější vinice světa Romanée Conti, tak se svahy začaly mírně zvedat do vrchu. Možná pro lepší orientaci uvedu, že jsme se nacházeli uprostřed mezi hlavními centry této oblasti (nazývá se Côte-d'Or, neboli Zlaté pobřeží, ale nenechte se zmást, jsme ve vnitrozemí) hlavním městem Dijon a městem Beaune. Ve směru od Dijonu k Beaune od silnice vlevo se táhnou vinice po rovině, vpravo se pak zvedají celkem nenápadné svahy a kolem silnice jsou rozloženy vesnice, které dávají jména svým krásným vínům (celkem je 44 apelací dle vesnic – AOC Village a v této kvalitě se produkuje 36,8% produkce, 51,7% produkce je v základní regionální apelaci, 10,1% v Premier Cru, kterých je 684, a jen 1,4% vína vzniká v 33 Grand Cru).

Dorazili jsme k prvnímu vinaři do malé vesnice Concoeur et Corboin, kde na nás čekalo přes 20 vzorků z různých apelací, od základního Bourgogne (regionální apelace) po Clos de Vougeot Grand Cru za 75 EUR. Velmi nás nadchlo bílé víno z Meursault a to zejména jeho Premier cru, v červených pak víno z Vosne-Romanée (to jsme i nějaké přivezli) a samozřejmě i ty nejdražší Premier Cru z Pommardu a Nuits-Saint-Georges a Grand Cru z Clos de Vougeot.

Díky průřezu celou řadou vesnic a vín jsme dozvídali řadu zajímavostí. Např. Clos de Vougeot je největší Grand Cru v oblasti (přes 50 ha) a druhé největší v celém Burgundsku (první je Corton s téměř 95 ha) a toto Grand Cru má ve správě stejně jako přilehlý zámek Bratrstvo koštéřského řádu (La Confrérie des Chevaliers du Tastevin) a víno z této vinice vyrábí celá řada vinařů (snad až 90). Chutnali jsme i víno z Gevrey-Chambertin a zjistili, že v této vesnici je nejvíce Grand Cru (8 z 33 v Côte-d'Or, resp. celkem je jich 34, protože jedno se nachází v Yonne, tj. oblast Chablis). Druhou největší koncentrací je Vosne-Romanée, kde se nachází 6 Grand Cru, z toho pět patří pod Domain de la Romanée Conti, včetně již zmíněné nejslavnější vinice a jedno patří pod Domaine François Lamarche. K vlastnímu Romanée Conti jsme se dozvěděli, že zájemci jsou na předlouhém seznamu a ještě si snad musí koupit několik drahých lahví z produkce vinařství a jen jedna je ta ONA. Když jsem zapátral na internetu, tak se mi podařilo objevit nabídku tohoto vína s cenou kolem 6 tisíc liber. No abych to uzavřel, tak malý citát k ročníku 1985 od Roberta Parkera: "Utterly mind blowing...heady, intoxicating bouquet...earthly and heavenly delights..." Netroufám si překládat, to je pro nějakého básníka.

Po návrat nás čekala procházka 2 km do vedlejší vesnice do doporučené restaurace. Objevili jsme na ní i červenou samolepku Michelina. Krásný zážitek mě ze všech večeří kazilo jen šílené vedro, které mi jednou vystoupalo na teploměru v autě až na 40° a i večer klesala teplota velmi pomalu, navíc restaurace nemají klimatizaci, zřejmě nejsou na taková vedra v Burgundsku zvyklí. V restauraci jsme si užili řady chodů, s ženou jsme zvyklí objednávat různá jídla a navzájem si ochutnávat. Chuťové pohárky rozradostnily např. mušle sv. Jakuba na omáčce z šalotek, vína, smetany, koňaku a lanýžů, vynikající platýz s jemnou máslovou omáčkou, slaninou, fazolkami, chřestem a pečenými rajčaty. Samozřejmě nemohli jsme si nedat hovězí na víně, maso bylo dobré, omáčka vynikající a k tomu kaše, hrášek a mrkvičky. Dále nás nadchnul telecí brzlík s liškami a vinnou omáčkou, zapomněl jsem na výborné amouse bouche - créme brulée z rajčat a nakonec krásné sýry (např. Epoisse) a vafle s hruškou. Při večeři jsme samozřejmě dále objevovali místní vína, na začátek cremant, potom Chablis a nakonec další Vosne-Romanée. Byl to večer jedna báseň, možná na jeho konci bych byl schopen přeložit ty „božská“ slova Roberta Parkera.

Další den byla, bohudík i bohužel, neděle. Bohužel proto, že je téměř všude zavřeno, bohudík proto, že jsme si mohli trochu odpočinout. Vyhnal nás až hlad do nejbližší větší vesnice Nuits-Saint-Georges, kde se v centru našlo pár otevřených restaurací. Ochutnali jsme další burgundskou klasiku „jambon persillé“, tedy jakousi tlačenku, kde masový základ tvoří vynikající šunka a rosol je zelený od petrželky. Dále jsme si dali kohouta na víně, který byl výborný, a tentokrát jen trochu rozlévaného, ale přesto dobrého vína. Kéž by i naše hospody měli dobré rozlévané víno, nebo alespoň ty menší lahve. Následoval návrat do postele a další válení a na sklonku dne hlavní zážitek – večeře.

Zase jsme se vydali do sousední vesnice, tentokrát na opačnou stranu. A opět objevili malou hospůdku s řadou samolepek na dveřích včetně té michelinské. Dnes to bylo vyloženě domácké prostředí, manžel vařil a milá paní nás obsluhovala. Začali jsme skleničkou úžasného cremantu, jehož výrobce jsme se druhý den rozhodli navštívit. A pak začal koncert jídla – po domácku vyrobená paštika z foie gras (uvnitř s višněmi v alkoholu naloženými) se skleničkou sladkého vína, pak pěkně masití šneci zalití bylinkovým máslem, králík na hořčičné omáčce, zase pěkně máslové, a na závěr trochu sýrů. K tomu všemu nejprve malá lahvinka bílého a pak červeného vína. Na závěr jsem si dal starý armagnac a kávičku, aby mi po tolika tucích slehlo. Všechno bylo vynikající a tuto restauraci jsme vyhodnotili jako zatím nejlepší na naší cestě.

Přišlo pondělí a čas dalšího přesunu. Čekal nás zlatý hřeb celé cesty, večeře v Lyonu u Paula Bocuse, restaurace ověnčené už 45 let třemi michelinskými hvězdami. Nicméně nejprve jsme se zajeli podívat do Beaune, kde jsme v místním krámku neodolali jambon persillé a společně s bagetou ji snědli po cestě autem. Městečko bylo celkem hezké, ale nijak zvlášť nás neoslovilo. Pak jsme se vydali hledat výrobce cremantu, který nám tak chutnal včerejšího večer, což se po nemalém úsilí podařilo a pán byl natolik ochotný, že nás vzal do sklepa i v hodině oběda. Jeho vína byla úžasná a při příští cestě počítám, že přivezeme více jak vzorky na interní testování. A pak hurá do Lyonu.

Teď vás trochu zklamu a nechám guru novodobé francouzské kuchyně na další článek. Tedy najednou se už vracíme domů. Ještě zastávka v Autun, kde na nás čekal výrobce foie gras a dalších produktů z kachen. Bohužel bylo právě po zabíjení a neměli ještě čerstvé produkty. Koupili jsme si paštiku bloc de foie gras a uzená kachní prsíčka z minulé várky a odvezli na domácí degustaci. Stavěli se na oběd, kde jsme si dali steak a salát. Steak hlavně proto, že byl ze Charolais, což je odtud (z okolí města Charolles) pocházející masné plemeno skotu. Jsou to velké světlé kusy skotu, zkuste zadat do Google, pohled na ně stojí zato. A maso bylo vynikající. Pak už jen vyzvednout vína a s příslibem návratu opouštíme Burgundsko.

Naše poslední zastávka byla ve Štrasburku, hlavního města Alsaska, kde jsme stihli poslední večeři na území Francie, nicméně měli jsme pocit, že večeříme v Německu. Znalci historie vědí, že toto území patřilo v různých dobách oběma národům a Německo je odtud jen několik kilometrů. Při návratu domů jsme si ani nevšimli hranic. K večeři tak byl Choucroute royal neboli kopec teplého zelí, brambor a na tom 2 druhy klobás, kuse vepřového kolene, kus bůčku, šunky a velký játrový knedlík. Trochu mi to připomíná selskou baštu :-)

A to je vše. Francie v nás zanechala spoustu krásných vzpomínek a touhu vrátit se brzy zpět. A tu zřejmě naplníme už brzy, jelikož plánujeme na 13.-16.10. vypravit malou cestu pro přátele a příznivce právě do nitra Burgundska. Klidně se můžete přidat, více info poptejte na vojta@torad.cz.

sobota 10. září 2011

Velká Amerika na Černém Mostě

Tak jsme si prožili poslední golfově-gurmánský den, a to na novém hřišti metropolitního stylu na Černém mostě. Hřiště je to pěkné, design jamek zajímavý, fairwaye místy ještě syrové a v místech roughu občas i jen hliněné plochy, ale greeny jsou v pořádku, a to je hlavní. Sousedství hlavního tahu na Mladou Boleslav a sídliště Černý most je daň za umístnění hřiště přímo ve městě, jeho výhodou je dostupnost. Jestli se toto městské hřiště stane oblíbeným rozhodne až čas.

Ale abychom se podívali na to hlavní, a to gurmánské vychytávky a večerní menu. Tématem tohoto dne byla Amerika. Byl to průřez severo, středo i jihoamerickou kuchyní tj. maso, maso, maso a skvělé víno.

Po příjezdu a welcome drinku, kterým byl velmi slušný Chillský sekt byly servírovány k obědu dvě variace mečouna – carpaccio a steak na grilu. Zvolili jsme před hrou lehký oběd, což se ukázalo jako prozíravé.

Občerstvení na jamce bylo mírné překvapení – úžasné Satay špízy, což jsou kuřecí špízy s fantastickou burákovou omáčkou s chilli papričkami a limetovými listy. Náhoda tomu chtěla, že právě ve chvíli svačinky přišla průtrž mračen a tak se mi jí podařilo přečkat pod střechou se špízem v jedné ruce a sklenkou vína ve druhé. Bohužel ne všichni měli to štěstí.

Po turnaji a vyhlášení vítězů jsme se už všichni těšili na poslední večeři. Víno u ní samozřejmě nechybělo.

Jako předkrm byly servírovány grilované krevety. Skvělé jídlo a navíc spravedlivé – abyste si zasloužili tu dobrotu, musíte se sakra snažit při jejich loupání.

Pak přišel na řadu první amuse bouche - tomatový tartar s avokádem a marinovaným kozím sýrem podávaný s rukolou a bazalkou. Bylo to báječné polechtání žaludku před luxusním zážitkem, který měl následovat.

Tím neobvyklým zážitkem byl steak z krokodýla s bramborovo-krevetovou plackou.

Krokodýlí maso chutná velmi zajímavě, něco mezi kuřecím a rybím masem (je to stejné jako čerstvé maso z tuňáka, jehož maso je zase na půl cesty mezi rybou a hovězím).

Po exotickém zážitku jsme si odskočili do mexika a jako druhý amuse bouche přišla mini tortilka s tex-mex směsí, guacamole a kysanou smetanou a hned následoval další mezichod, a to fazolkový salát s houbami shitake a artyčokem s balzamikovým krémem.

Oba malé degustační chody byly skvělé a odlehčily večeři před hlavním jídlem – třemi steaky.

Byly servírovány dva steaky z USA (které jsou prostě nejlepší na světě) a jeden na srovnání z Argentiny, a to vše obložené grilovanou zeleninkou. Zde se ukázalo, že připravit větší množství steaků, které budou hostům předloženy najednou je opravdu velmi obtížné a poradí si s tím jen zkušené a kvalitní kuchyně. V našem případě byly některé kousky již přetažené tj. v úpravě well done, což byla sice jediná, ale bohužel znatelná vada na kráse celé večeře.

Závěrečnou sladkou tečkou byl grilovaný ananas se zmrzlinou a kokosem – příjemný a lehký dezert.

Víno, které jsme k jídlu ochutnávali, pocházelo z Argentiny, Chille a USA a bylo vybráno pečlivě ke každému chodu. Závěrečný Cabernet Sauvignon od Arnolda Palmera byl skvělý, plný, hladký až sametový, prostě úžasný zážitek.

A abychom dodrželi celovečerní téma a drželi se v Americe, tak „šláftruňk“ byla tentokrát sestava nejkvalitnější tequily z modré agáve. Je to hladké, lehce nasládlé a velmi příjemné pitíčko.

Myslím, že se už nyní všichni těšíme na příští ročník.

pondělí 5. září 2011

Pštrosí maso - mám-to-rádi testovali...

Tým Mám-To-Rádů zase testoval a vzal si na mušku méně tradiční pštrosí maso.

Recept s využitím pštrosího masa jsme měli v hledáčku už delší dobu. Pštros není na našem jídelníčku tak často, ale tušili jsme - a ti z nás, kteří již dříve pštrosa ochutnali a věděli - že se jedná o maso velmi dobré s netradiční chutí. Pro náš e-shop zkrátka ideální.

Při našem průzkumném vyhledávání dodavatelů pštrosí masa jsme oslovili české farmy a pro srovnání jsme okusili i maso z jižní Afriky, odkud se pštros rozšířil.

Testovali jsme pštrosí maso z:

  • pštrosí farmy Doubravice (jižní Morava)
  • dovozu z Jižní Afriky
  • pštrosí farmy z Roudnice nad Labem (střední Čechy)

Maso jsme jednoduše připravili na pánvi s trochou výtečné soli Maldon, kterou také nabízíme v našem e-shopu www.torad.cz. K oddělení chutí jednotlivých druhů mas jsme přikusovali čerstvou bagetku a k dispozici byl salátek z čerstvých cherry rajčátek, cibule a balsamika

Koštování prvních soust přineslo jednohlasné zjištění, že pštrosí maso chutná velmi dobře, je jemné a při rychlé úpravě velmi šťavnaté. Vždy jsme ochutnali kousek od každého, zprvu se nám zdálo velmi chutné maso z Jižní Afriky, poté maso z farmy z Čech. Po několika soustech jsme zjistili, že se chuť jednotlivých druhů testovaného masa mění také při zakusování rajčátek, toto zjištění nám pomohlo při rozhodování o vhodné příloze pro náš recept – salátek s čerstvých datlových rajčátek, barevnou paprikou, balsamikem a čerstvou bazalkou.

Z našeho testování jsme byli nejprve v rozpacích, ale po několika kolech ochutnávání jsme došli k uspokojivému závěru a vybrali maso pro náš recept. Výsledky testování by jistě potěšilo naše české farmáře, protože jejich maso bylo celkově chutnější. Maso z Doubravic vytvářelo delší chuť na jazyku než maso z Roudnice, jehož chuť však byla výraznější. Souboj tedy skončil nerozhodně pro české farmáře.

Všechny druhy masa byly červené barvy, z toho maso z Jižní Afriky nejsvětlejší. Pštrosí maso je podobné libovému hovězímu, má vyšší podíl vápníku, bílkovin a železa. Oproti masu krůtímu, které je považováno za jedno z nejzdravějších, obsahuje pštrosí maso ještě méně cholesterolu, tuků i kalorií než právě maso krůtí. Byla by tedy škoda, kdybychom ho nezařadili do našich jídelníčků.

Testování pštrosího masa jsme si na výsost vychutnali a považujeme ho za jedno z nejlepších mas vůbec.

Nově nabízíme recept na pštrosí steak s čerstvým rozmarýnem, který bereme jako první vlaštovku do receptů týkajících se tohoto výtečného masa. Objednejte si na www.torad.cz a dejte nám vědět, jak pštros chutnal Vám.