Chleba

„Chlebíček byl, pane?“

„ Ano, dva kousky.“

„Tak to máme deset korunek…“

Tato otázka typická pro podnik RaJ se leckomu vybaví při vyslovení slova “chleba”.

Naštěstí je tento fenomén českého pohostinství již na ústupu.

Aniž bychom si to možná uvědomovali, tak na rozdíl od velkého množství moderních druhů pečiva nás chleba doprovází od nepaměti.

Řadím se mezi skupinu lidí, kterým není jedno co jí. Začal jsem tedy zjišťovat, jak a z čeho se vlastně chleba vyrábí.

Co je jeho nedílnou součástí? Proč chléb z pekárny Beruška chutná jinak než Držkovský? Proč chleba koupený v naší vietnamské večerce vydrží čerstvý déle než chleba zakoupený u Alberta?

Odpověď je jednoduchá: co chleba, to originál. Naštěstí žádná komise na světě nemůže určit a normovat jeho finální chuť.

Každý člověk je jiný a každému chutná něco jiného. Někdo má raději chléb hutnější, jiný zase kyselejší atd. atd.

Pekaři mají svůj vlastní tajný recept, podle kterého chléb pečou.

Nevím ovšem, jestli se v případě megalomanských pekáren dá ještě mluvit o vztahu pekař - jedinečný recept.

Velmi často velkopekárny používají sypké směsi obsahující chlebovou mouku, instantní droždí, přidaný lepek, mnoho konzervantů a dalších přídavků zabraňujících tvrdnutí, plísni atd.

Vzhledem k tomu, že chleba konzumuji prakticky každý den a můj oblíbený vzorek se dá pořídit až 30 km od mého domova, rozhodl jsem se pro vlastní výrobu.

Vedl mne k tomu mimo jiné i fakt, že můj malý synek lásku k tomuto pokrmu zdědil po mně.

A jako správný táta chci samozřejmě pro své dítě to nejlepší.

Po rozhovoru s pekařem jsem byl poněkud zděšen ze zjištění, kolik soli běžný chléb (a o pečivu ani nemluvím) obsahuje.

Poměr snědeného chleba X dovolené množství soli v rámci jednoho dne dětskou normu bohužel převyšuje.

Podtrženo, sečteno - pustil jsem se do pečení vlastního chleba.

Začal jsem zjišťovat jaká mouka, jaké poměry a jaké droždí či kvasnice jsou pro výrobu vhodné.

A opět jsem došel ke zjištění, že co recept, to originál.

Vyhnul jsem se obloukem prefabrikovaným instantním směsím, které jsou pouze dražším odrazem velkokapacitních pekáren.

Rozhodl jsem se, že půjdu ke kořenům a vyrobím si klasický český kváskový chléb.

Najít ingredience nebyl problém. Kvalitní žitná a pšeničná biomouka je k sehnání v prodejnách se zdravou výživou i ve vybraných supermarketech.

Sušený kmín a koriandr jsou běžně dostupná koření. Dobrá mořská sůl není problém a nechat odstát vodu snad zvládnu.

Nic ale na první pohled není tak jednoduché, jak se může zdát.

Na začátku jsem narazil hned na první překážku - výrobu vlastního kvásku. Ano, dá se koupit již hotový, ale tím se vytrácí kouzlo “domácího” chleba.

Na výrobu kvásku je potřeba 100g žitné mouky a 100ml odstáté vlažné vody. Vše promícháme do konzistence lívancového těsta a vložíme do potravinářskou folií zakryté sklenice s minimálním objemem 1 litr. Kvásek totiž postupem nabývá na objemu. Základ dáme na 24 hodin stát na vhodné místo, kde se teplota bude pohybovat mezi 25 - 34C. Jakmile teplota překročí 34C, aktivují se nevhodné procesy a kvásek můžeme vyhodit. V IKEA jsem si pořídil za pár korun obyčejný kuchařský teploměr se sondou a pustil jsem se do výroby.

Vzhledem k přípravě chleba v zimních měsících jsem nejdříve volil variantu radiátoru. Ten ale netopí konstantně a teplota tudíž kolísala.

Elegantním řešením je základ kvásku ve sklenici dát do trouby, kde bude topit pouze světýlko.

Teplota se dá regulovat mírným pootevřením dveří.

Při první výrobě kvásku jsem se k troubě prakticky odstěhoval. Seděl jsem a koukal, jestli již začal proces kvašení. Ten se pozná podle malých bublinek a nakyslého odéru. V naší domácnosti jsem byl asi jediný, kdo se jako malý kluk radoval z postupně vystupujících bublinek a doprovodné vůně.

Druhý den je nutné hladový kvásek přikrmit. Vše, co kvasinky z žitné mouky mohly sníst, tak snědly a já je s radostí přikrmil. Opět jsem přidal 100g žitné mouky, dle hustoty 100ml odstáté vody, promíchal, ochutnal, zakryl folií a dal do trouby pod světýlko.

Co se ochutnávání kvásku týče, tak velmi opatrně. Doporučuji ochutnat, ale nepolykat. Já jsem při prvním pečení ochutnával poctivě a druhý den jsem myslel, že odlétnu. Ano, v mém břiše se kvasnému procesu dařilo opravdu skvěle. Ale zpět do trouby.

Kvásek rostl, voněl a množil se. Čtvrtý den byl kvásek hotový. Mnohonásobně zvětšil svůj objem, voněl příjemně nakysle a já pocítil lehkou vibraci. Mám z poloviny vyhráno. Jedním koutkem jsem se pousmál nad instantní verzí droždí a byl pyšný na svůj vlastní kvásek.

Nandal jsem si svojí oblíbenou zástěru a pustil jsem se do přípravy těsta.

Nejprve je důležité si říct, z kolika gramů mouky budeme těsto připravovat. Já volil přípravu ze 700 gramů mouky. Podíl použitých druhů mouky je 60% žitné mouky (z čehož polovina je ve formě kvásku a druhá polovina je suchá žitná mouka) a 40% pšeničné mouky (je možné také použít špaldovou celozrnnou či pšeničnou chlebovou).

Tento poměr je možné použít pro jakékoliv jiné množství mouky.

Pokud byste ztratili přehled o množství vody a mouky v kvásku, tak jsou obsaženy v poměru 1:1.

Shrnuto: 60% žitné mouky je 420 gramů, 40% pšeničné mouky je 280 gramů.

K výše uvedenému je třeba do těsta ještě přidat cca 1,5 lžičky soli (já přidávám mletou mořskou), koření dle libosti (doporučuji kmín a koriandr, fantazii se ale meze nekladou).

Na závěr do těsta patří vlažná odstátá voda. K výše uvedené gramáži mouky to je kolem 350 ml.

Těsto by mělo být dostatečně husté, ale ne zase moc. Hustější těsto pomaleji kyne. Moc řídké těsto kyne rychle, ale způsobí propad chleba při pečení.

Pokud nemáte k dispozici domácí pekárnu, je důležité, aby bylo těsto důkladně prohnětené. Poté se nechá cca 1-5 – 2 hodiny kynout a opět se prohněte.

Připravené těsto jsem dal na poslední fázi vykynout a hned poté péct. V domácí pekárně je to jednodušší, v klasické troubě zase dosáhnete tradičního tvaru pecnu. V případě pečení v troubě doporučuji dát do rohu malý plecháček s vodou, ta se odpařuje a chleba je pak vláčnější a kůrka více zlatavá.

Ve chvíli, kdy jsem dal chléb péct, bylo nutné uchovat kvásek na příští pečení. Od tohoto okamžiku dle pekařské hantýrky kvásek tzv. vedeme. Zbylý obsah sklenice zakryjeme potravinářskou folií, uděláme do ní několik dírek a necháme v klidu spát v lednici.

Tradice udržování kvásku mě velmi zaujala. V nedávné historii bylo zvykem, že na vsích měla každá rodina svůj kvásek. Ten se dědil z generace na generaci a často byl i součástí věna!

Kvásek můžeme vést buď v lednici, v mrazáku či ho mít usušený.

Já kvásek vedl v lednici. Poté ho stačí jen vyndat, třikrát trochu přikrmit žitnou moukou a odstátou vodou a během několika hodin je možné péct.

Bohužel se mi dvakrát stalo, že teplota v troubě převýšila 35C a kvásek tzv. zacetonovatěl. Tzn., že díky vyšší teplotě došlo k aktivaci nevhodných procesů a z kvásku byl cítit aceton.

V této fázi nezbývá bohužel nic jiného, než kvásek vyhodit a začít čtyřdenní proceduru znovu.

Chléb je upečen!

Nastala fáze překvapení a hlavně velkého očekávání. Chleba jsem vyndal z trouby, nechal chladnout a těšil se na první zakrojení.

Samozřejmě jsem nevydržel do úplného vychladnutí (což by se nemělo dělat kvůli narušení vnitřních struktur) a zakousnul jsem krajíc teplého domácího kváskového chleba.

Byl jsem nadšen. A nejen já. I malý synek a moje žena si chleba pochvalovali.

Chuť byla natolik zajímavá, že stačilo aplikovat pouze pár kapek olivového oleje a špetku mořské soli místo másla, šunky či sýru.

Nepatřím mezi ty, kteří by trpěli sebechválou, ale tentokrát jsem se musel pochválit.

Díky kombinaci nadšení a kvalitních produktů jsem se stal na pár chvil opravdovým pekařem.

Nezbývá než všem doporučit. Podařilo se mi o pekařském kouzlu přesvědčit pár kamarádů a dnes v hospodě u piva nediskutujeme o holkách, ale o kvalitě a hustotě kvásku, možných přísadách a koření.

Jak jsem se již v tomto příspěvku zmínil – každý jsme naštěstí originál a každému chutná něco jiného. Výše uvedené je skvělou příležitostí pro vlastní chuťovou seberealizaci.

Mimochodem, domácí chleba je skvělým dárkem. Je v něm totiž kus srdce.

Pokud se neřadíte mezi šťastlivce, kteří můžou svůj oblíbený pecen koupit u pekaře za rohem, určitě vyzkoušejte svůj vlastní.

Hodně štěstí!

P. S. U kváskového chleba to zdaleka nekončí, ale naopak začíná. Ještě jednodušší je totiž příprava např. italského chleba s olivami a česnekem či parmezánem, ale o tom až příště.

Filipínská kuchyně „neexistuje“

Samozřejmě, že se na Filipínách jí a nelze říci, že špatně, ale pokud jste tam nebyli, tak jste určitě nejedli žádnou jejich specialitu. Alespoň o žádné, kterou by dali světu nevím. O jejich typických jídlech budu psát dále, ale jsou to většinou nějak převzaté pokrmy v jejich historii.

Filipínská kuchyně jakoby neexistuje v kontextu takových okolních velikánů, jako jsou kuchyně čínské, vietnamské či thajské, ani ve srovnání s japonskou či korejskou. Všechny tyto najdete široko po světě a i u nás, ale o filipínské jsem ještě neslyšel. Před lety jsem byl v Etiopii a dokonce i etiopská restaurace je v Praze, ale filipínská prostě ne.

Filipínská kuchyně je takový mix nejrůznějších vlivů, které na Filipíny v historii působily. Třeba největší klasika adobo, je přizpůsobený pozůstatek španělského vlivu, nicméně jak je španělská kuchyně chutná, tak tady jsme oblibu nenašli. Jedná se o maso (většinou vepřové, ale i kuřecí a četl jsem o restauraci Ilustrado v Manile, kde dělají zvěřinové) vařené v sojové omáčce a octě s bobkovým listem a někdy tymiánem (to nejsou tropické rostliny, tedy musely být španěly přivezeny), pepřem a česnekem. Ocet si do toho přidali, jako ostatně do řady dalších pokrmů (třeba chutná mladá papája nakládaná v octě, někomu by to mohlo připomínat naše kyselé okurky), protože se jídlo v teple tak rychle nekazí. Sojová omáčka bude asi čínský vliv a je jejich zřejmě národní jídlo na světě. Nesmíme zapomenout na oblibu těstovin, které najdete všude. Hlavně tedy ty italské vlivy (těstoviny ve stylu boloňských či carbonara), ale samozřejmě i čínské nudle. Zřejmě je tu i thajský vliv, tj. oblíbená kombinace kari pasty (ne však ve velkém množství) a kokosového mléka. Nebo další klasika s thajským vlivem Bicol express = vepřová žebra vařená v kokosovém mléce, sojové omáčce, octě a s přídavkem hodně chilli papriček. A máme tu i vliv americký, Filipínci milují fast food. Najdete tady i hlavní globální značky, ale hlavně mají spoustu těch svých a zde nejrůznější kombinace od hamburgerů, přes nudle k pečenému kuřeti s boloňskými špagetami. A halo-halo, které najdete i v McDonalds, další klasika, tentokrát z oblasti dezertů. Kdybych neslyšel, že se něco takového dělá i ve Vietnamu či Číně, tak bych měl první skutečnou specialitu, ale takto nevím, kde tato neskutečná kombinace vznikla, a k nám nečekám, že prorazí. Tedy představte si pohár, v němž je smíchaná ledová tříšť s kondenzovaným mlékem, sladkými želátky, fazolemi a sladkou kukuřicí, někdy i mladým kokosem či nějakým ovocem, a navrch fialová zmrzlina z ube (fialový jam, tropická obdoba brambor) a kukuřičné lupínky.

Průvodce jihovýchodní Asií napsal, že „má pověst jedné z nejnudnějších a nejméně nápaditých asijských kuchyní. Prakticky se vždy jedná o maso a rýži s nějakým kořením.“ Takto radikálně bych si to netroufal sám napsat, ale pravda je, že na snídani dostanete téměř vždy vajíčka s bílým pečivem, nicméně po filipínsku k tomu přidáte ještě rýži a kus masa, překvapil mě třeba daing na bangus (sušená či do sucha vysmažená kořeněná ryba), ale taky třeba karne norte (lančmít) či tocino (velmi dokřupava vypečené kusy tučného vepřového). Co se týče masa, tak nemají žádná náboženská omezení, tedy najdete zde hodně hovězího i vepřového. Hlavně vepřové je velmi populární, počítejte však, že se jedná o tučnější části prasete, oblíbené je třeba pata = koleno. Nepodařilo se nám najít, co se dělá třeba z vepřových panenek, možná jdou na vývoz či si ho kupují bohatší, nicméně i v lepších restauracích jsou jejich pokrmy dělány z pěkně prorostlých kusů masa. Při slavnostních příležitostech se dělá lechon, pečené prase plněné lístky pandánu, ale k tomu jsme se nenachomýtli. V Manile jsme v restauraci Harbor view, kde jsme se naopak nachomýtli náhodou, ale prý je to nejpopulárnější místo ve městě, dostali vynikající pečená žebra ze selátka, ale jinak jsme se po prvních zkušenostech vepřovému spíše vyhýbali. Jinak jenom zmíním další časté maso – kuře, které je běžné všude po světě. Jen v chudších částech pozor, dostanete často kosti, které nemají moc masa a jsou tuhé. A nemohu také nezmínit ryby a mořské plody. Filipíny to je po Indonésii druhé největší souostroví na světě (mají 7107 ostrovů) a téměř všude je dostatek dobrých ryb a mořských plodů. Když jsme pobývali na jednom zapadlém ostrově bez turistické infrastruktury (Pamilacan) a jedli domácí stravu, tak k snídani byl toustový chleba a smažené vajíčko a k obědu a večeři vždy ryba s rýží a vařenou zeleninou (jednou k tomu bylo navíc to tuhé kuře). Nicméně ryby vynikající a některé zajímavě připravené (na sladkokyselo, pravděpodobně s nějakou tamarind omáčkou nebo jsme poprvé měli dobrou kombinaci sojové omáčky a nějakého octa), rovněž vařená zelenina byla skvělá (většinou různé místní listy s dýní, čajotem či zelenou papájou, někdy s trochou kokosového mléka).

Typické pro filipínskou kuchyni, alespoň na cestách to vidíte všude na ulicích, že jídlo mají v několika hrncích, je povětšinou dušené, často právě s přídavkem octa, konzumuje se vlažné, de facto v přirozené teplotě, které je tam k 30 °C a často se stává, že už ani není v nejlepší kondici, tedy doporučuji být s jídlem na ulici opatrný.

Jak má být filipínské kuchyně nezajímavá, tak by se dalo psát dál o kuchyni samotné i našich zkušenostech, ale je čas skončit, bylo toho napsáno už dost. Úplně poslední zmínku dám o calamansi, vynikajících malých sladších limetkách, které se přidávají k hodně pokrmům na dochucení. Přivezli jsme nějaké vzorky a zkusíme začít tento citrus vozit a dodávat do řetězců.

Jinak Filipíny jsou úplně krásná země a doporučuji si na jejich kuchyni udělat vlastní názor a zajet tam na dovolenou.

Dubaj a veletrh Gulfood 2011

Od 27.2. do 2.3. jsem navštívil s Martinou Dubaj, hlavně kvůli veletrhu Gulfood. Neodpustím si říci, že horší letiště, co se zdlouhavosti a složitosti procedur týče, jsem ještě nezažil. Byť jsme přiletěli lehce po půlnoci, tak do hotelu jsme se dostali až kolem třetí hodiny. Gulfood je, jak je pro události v Dubaji obvyklé, pompézní veletrh týkající se jídla a všeho souvisejícího. Hned po vstupu první den jsme u vchodu narazili na Salon Culinaire, který lze doporučit k inspirativní návštěvě všem kuchařům, kde neustále probíhali soutěže v přípravě originálních a krásně vypadajících jídel nebo třeba v porcování jehněte.

V přilehlých chodbách by zase inspiraci nabrali cukráři, byly zde vystavovány a hodnoceny nejrůznější druhy dortů, resp. spíše to byly neskutečné kreace vytvářené pomocí cukrářských a pekařských technik.

Další části veletrhu se pak týkaly balících a výrobních strojů, vybavení kuchyní, speciální část byla věnovaná kavárenství, tedy čajům, kávám, dezertům a opět vybavení a různým kávovarům a přístrojům. A samozřejmě jídlo samotné dělené po zemích, i když nebylo jednoduché se v systému členění vyznat. Veletrh byl opravdu velký, strávili jsme tam pár hodin každý den, prošli to celé, ale určitě ne důkladně. Martina to má možnost porovnat s nejvýznamnějším evropským veletrhem SIAL, který se koná jednou za 2 roky v Paříži, a Dubaj je sice trochu jiná (třeba minimálně byla zastoupena ovoce a zelenina), nicméně zajímavější, rozsáhlejší a přitahuje pozornost i vystavovatelů ze vzdálenějších zemí. Jedinou nevýhodou je, že v Dubaji nebyl přítomen alkohol a ochutnávka dobrého vína by nám vůbec nevadila.

Oproti SIAL se na Gulfood prý dalo mnohem více ochutnávat, tedy byli jsme v takovém malém ráji. Píši článek s odstupem času, protože jsme pak hned odjeli na Filipíny, a zážitky tam řadu vzpomínek utlumili, ale největší zážitek v nás zanechal med z Jemenu, který pochází ze stromů trnovníku Kristova (sidr tree) a který je nejdražším medem světa (250 gramů je za cca 50 USD). Martina je z něj možná ještě více „odvařená“ než já a dává ho na roveň takových dobrot jako lanýžům, foie gras či kaviáru. Myslím, že se pokusíme nějaké menší balení mít časem na našem eshopu.

Dubaj je mimochodem i ideálním místem pro nákup pravého íránského kaviáru a co mám tak povědomí o cenách, tak to vychází tak na půlku, co tady u nás. Na veletrhu jsme potkali i producenty kaviáru, ale bohužel tohle bylo bez ochutnávek. Zaujalo mě, že ve Španělsku se již řadu let odchovává jeseter dovezený z Kaspického moře a stejnými procedurami se z něj získává kaviár, který pak je opět o jiných cenách než ten originál. A i u originálu jsme zaznamenali rozdíly mezi tím, jestli je kaviár z chovaných či lovených ryb. Při cestě zpátky jsme neodolali pár malých krabiček koupit v duty free, tam byl zase rozdíl v ceně, jestli se jednalo o kaspický kaviár či íránský (netuším v čem je rozdíl, ale časem na to přijdu) a pak samozřejmě v druzích (dle druhu jesetera) sevruga a asetra byly cenově stejné a o 50% i více pak stála beluga.

Koupili jsme i krabičku kaviáru de Venice, který produkují na jeseteřích farmách v Itálii, cenově byl tak na půlce sevrugy. Brzy se pustíme do ochutnávky, zkusím k tomu zase něco napsat. Ale zpět k veletrhu, kde jsme ochutnali mnoho dalších pochutin – olivové oleje, sýry, nejrůznější omáčky a redukce, ořechy a sušená ovoce, čaje, kávu (i cibetkovou), hotová jídla, Brazilci i grilovali steaky, ale to jsme minuli.

Zaujali mě produkty z Kypru, možná jste už slyšeli o Halloumi - mladém sýru z kozího a ovčího mléka se solí a mátou, ale Soutzioukos předpokládám, slyšíte poprvé. Jedná se o sladkost vypadající jak 2 metry dlouhá klobása, je to připravované ze šťávy z vinné révy a vlašských ořechů či mandlí, resp. ořechy nechají změknout a pak máčí v palouze, což je směs šťávy z vinné révy, mouky a koření a zahřívaná tak, aby vytvořila rosolovitou konzistenci. To se pak suší a to celé několikrát dokola.

U příležitosti veletrhu jsme navštívili i speciální večeři připravenou prvním indickým šéfkuchařem oceněným michelinskou hvězdou. Atul Kochhar přijel z Londýna, ze své restaurace Benares (staré jméno posvátného města Varanásí) a připravil skutečně výbornou čtyřchodovou večeři, ke které byla ještě jako malý předkrm udělána taková kořeněná bramborová koule s omáčkou z koriandru a máty: 1. Malvani jhinga – pikantní smažené krevety s juzu a chilli majonézou 2. Khasta murgh – koláč (pie) s kuřecím tikka a chutney z malin a ostružin 3. Bhuna gosht – pečený jehněčí rump s cizrnou po punjabsku 4. Masala chai ka pannacotta – pannacotta z kardamonu a čaje darjeering. Osobně jsem byl nejvíce nadšen z koláče a dezertu, kde mě nejvíce zaujala daná kombinace, ale vše bylo vynikající. Rád bych pana Kochhara pozval i do Čech, uvidíme.

Jinak za jídlem jsme se vydali i v Dubaji. A to jak za arabskou kuchyní do místních obyčejných restaurací, tak do Burj Al Arab, prvního sedmihvězdičkového hotelu, který jsme nemohli nenavštívit. Hotel je opravdu krásný, to restaurace Al Muntaha, kterou jsme si vybrali vzhledem k jejich menu a poloze v 200 metrech výšky, nás už tak moc neuchvátila. Vybrali jsme si jedno degustační menu, které přikládám, stejně jako ukázku jejich menu, kde jsme ještě vybrali tatarák z hovězího Wagyu (známé také jako Kobe) a jehněčí s artyčoky, kapary a kyselými cibulkami. Nakonec večeře s 2 lahvemi vína a skleničkou calvadosu vyšla podobně draho, jako obdobná návštěva v naší nejlepší restauraci La Degustation Boheme Bourgeoise, nicméně naše restaurace u nás, co se chutě a kreativity týče, vítězí. Prostě jsme z jídla nebyli až tolik nadšeni, byť to bylo na velmi dobré úrovni a chutné, tak to nebylo zase tak inspirativní, chuťově pestré, jak jsme čekali. Možná jen jsme měli příliš vysoká očekávání.

Když jsme u těch přirovnání, tak nějak podobně nás zklamala jediná česká michelinská restaurace Allegro. Každopádně nás velmi zaujal chod, který jsme dostali navíc v závěru, jakési čokoládové lízátko naplněné mraženým passion fruit a k tomu džem ze stejného ovoce. Požádal jsem ještě o zhodnocení Martinu. „Byla to ne úplně povedená fúze evropské a asijské kuchyně. Některé chutě potlačovaly jiné chutě stejného chodu, jako například spojení uzeného úhoře a foie gras, které bylo úhořem potlačeno. Příliš často byl používán nakládaný zázvor a ne vždy šťastně.“ K tomu zázvoru jen doplním, že byl použit v tataráku z Kobe, tedy neumožnilo nám to až tolik vychutnat vlastní maso, na druhou stranu ta kombinace byla velmi chutná. Každopádně příští rok chceme jet na Gulfood znovu a pokud Vás kromě jídla zajímají nákupy nebo třeba golf, tak mohu doporučit spojit návštěvu tohoto města s tímto veletrhem a třeba jen na skok se tam podívat (registrace po internetu předem byla zdarma, na místě pak za nevelký peníz).

O PŮSTU

Moje očista obnáší nejíst maso a nepít alkohol, a to téměř celý leden. Skoro celý, protože o půlnoci na Silvestra nemá smysl přestat a Nový rok se mi ještě nechce.

V dávné době jsem přestal kouřit a už mi to vydrželo. Kombinované strádání odvede mysl od jediné potřeby a jde to snáze, i když jedna kamarádka to zkusila a prý trpěla ještě více (to byl ovšem jen její subjektivní pocit, nemohla to porovnat).

Odpočinout si měsíc od alkoholu – metle lidstva – asi nikomu nemůže ublížit, i když s tou metlou samozřejmě nesouhlasím a článek o přínosech pravidelné střídmé konzumace dobrého vína necháme na jindy či na někoho jiného.

Na druhou stranu zjistit, zda-li bez toho alkoholu ještě umím být, najít si i jiné cesty k uvolnění od stresu a pak si v únoru vychutnat to první výborné víno či pivo, to všechno vidím, jako přínosy lednového alkoholového strádání.

A co chuť, když žádný kuchařský velikán nepřipustí, že lze dobře vařiti a jísti bez masa?

Asi ano, ale to pak člověk dělá dalších 11 měsíců, tedy prostě ta změna je přínosem. Najednou mám doma různé luštěniny a obilniny, na které pak po zbytek roku téměř nevzpomenu, najednou hledám v jiné části menu či sedím v úplně jiných restauracích (třeba vietnamská veganská Loving Hut v Londýnské či Lehká hlava a Maitrea).

Nacházím nové recepty a inspirace, užívám si více indické kuchyně a různého koření, vařím jednoduché bezmasé těstoviny. Tak třeba z letošního ledna jsem si přinesl lilek na černo, úžasné jídlo, které mají právě v Loving Hut (ale musíte si o něj říci, není běžně na menu) a které jsem se pak i pokoušel uvařit doma. Můj výsledek byl jiný, ale také dobrý, tedy vlastně to byly hned inspirace dvě.

Nikdy jsem nedržel klasický půst, těch 40 dní před Velikonocemi, co se kvapem blíží. Dělám si svoji osobní očistu již řadu let v lednu. Po tom všem jídle a pití na konci roku to prostě moje tělo cítí jako vhodné a byť je to leckdy nemálo sebepřekonání, všem to mohu doporučit.