Nakouknutí do Toskánska

Začátkem června jsme si odskočili do Itálie. Byli jsme na třech místech, na každém jen krátce, ale pár postřehů, co se třeba budou hodit na letošní dovolenou, máme. Cesta začala u Lago di Garda v jeho severní části. Zde jsme byli spíše za sportem než za gastro zážitky, ale samozřejmě všude hledáte něco zajímavého, inspirativního či nového. Do kategorie nové spadalo třeba Prosecco točené v barech u jezera z kohoutku, přesto celkem chutné a rádi jsme ho po výletech vyměnili za obvyklé pivo. Jinak v této oblasti nás hodně zaujali místní pstruzi s až narůžovělým masem, ryba, kterou si v Čechách moc často nedáváme, chutnala báječně. Zaujaly nás i jednoduché těstoviny s místními sardinkami. A překvapila mě některá červená vína z oblasti Trentino, kde bych takovou plnost a intenzitu nečekal, bohužel jsem si nepoznamenal konkrétní vína.

Další destinací bylo Montalcino, městečko v Toskánsku, odkud pochází slavné Brunello di Montalcino, jedno z nejlepších červených vín světa. Byli jsme tam jen 2 noci, 1 celý den v kuse, tedy moc jsme toho nestihli, ale těsně před odjezdem, kdy jsme už trochu zklamaně odjížděli s tím, že se nám nepodařilo najít žádného vinaře, který by nás svojí osobností, menší produkcí, neexportováním do ČR a kvalitou produktů zaujal, tak jsem se při snídani v jednom baru zakecal s majitelkou a po chvíli nás už její otec vezl na svůj vinohrad. Ještě budeme znovu chutnat a porovnávat s dalšími vzorky, ale myslím, že máme dalšího vinaře, kterého vám na Torádu budeme chtít představit. Zde bohužel musím od tématu odskočit a s lítostí sdělit, že distribuci čerstvých potravin na Torád jsme byli nuceni ukončit. Děkujeme všem zákazníkům, kteří nás zatím za 100% chválili, ale bohužel bylo jich málo. Nechceme se ale vzdát pár produktů, které máme sami moc rádi, i naši kamarádi a zřejmě se časem objeví i v některých gastro zařízeních, tedy je to hlavně víno z Burgundska, lanýžové produkty z Itálie a hořčice z Provance. No a možná od podzimu to bude i víno z Toskánska. Toskánsko je i místem, odkud je sýr Pecorino. Jeden večer jsme vyměnili za večeři v restauraci a dali si na terase naší Aziendy Agricola (ubytování u vinaře, někdy i s restaurací a bazénem) jen sýr Pecorino v různém stáří, místní Prosciuto, bagetu, rajčata, olivy a olivový olej a samozřejmě lahvinku Brunella. Ještě jedna zajímavost, téměř každý vinař si dělá svůj olivový olej, ochutnali jsme celkem tři, ale všechny byly skvělé, i u vinaře, který nás svým vínem nezaujal. Jinak navštívili jsme celkem jen 6 vinařů, tedy určitě je co dál objevovat a to nemluvím o dalších významných oblastech Toskánska – Montepulciano a Chianti. Zvládli jsme i navštívit restauraci, co má od Michelina Bib Gourmand - www.anticafattoriadelgrottaione.it. Krásný výhled s terasy a výborné jídlo, ale nezanechalo v nás delší zážitek. Měli celé jedno degustační menu postavené na lokálním hovězím – Maremmana.

Poslední zastávka opět jen na 2 noci byla v Marina di Pisa. Zájem jsme měli více o návštěvu města Pisa a moře, přesto odsud máme největší gastro zážitek. Restaurace s čerstvě získanou Michelin hvězdou – Lunasia, nás svojí flexibilitou, obsluhou, cenou, ale hlavně kvalitou a zajímavostí jídla úplně dostala. Od Martiny dostala totální srovnání s dvojhvězdičkovou Piazza Duomo v Albě, nicméně v té si dáte obdobnou večeři kolem 300 EUR, zde jsme nechali jen polovinu. Vše začalo klasicky sklenkou šumivého vína (Ferrari Spumante – produkt klasické šampaňské metody z Trentina) a vstřícností personálu k našemu výběru malého degustačního menu. Vzali jsme si totiž každý jinou verzi tohoto menu (jednu postavenou na rybách a mořských plodech a druhou na mase), ačkoli v podmínkách menu bylo, že všichni mají mít stejné menu kolem stolu. Objednali jsme ještě lahev bílého a později ještě každý skleničku červeného. Následoval první koncert pěti malých předkrmů, z nichž třeba vybírám ústřici s ústřicovým sorbetem, výborné crudité (čerstvé kousky mořských plodů, zejména úžasné jsou scampi – taková malá langusta) či fantasticky připravenou krevetu. Pak následoval klasický průběh od předkrmu, přes první chod (v Itálii jsou to těstoviny nebo rizoto), druhý masový chod a dezert. Největší dojem v nás zanechalo rizoto s holubem na karamelu a kakau (ragú bylo na rizotu a prsíčka s křidélkem byla upečená bokem), ale třeba i krásná hustá rybí polévka na styl francouzské bujabézy (nebyla však se šafránem, i když s ohledem na vydanost i barvu jsme si vůbec nebyli jisti a musel nám to až sdělit personál). V dezertech (opět série několika malých dezertů) bylo velmi inspirativní spojení čokoládového krému a skvělého olivového oleje či malá želátka s různými příchutěmi (levandule, mateřídouška).

Týden utekl jako voda, každopádně Toskánsko si zaslouží naši další návštěvu. Už teď se těším.

Nové zážitky

Omlouvám se všem čtenářům naše občasníku, že se dlouho nic nenapsalo. Sliboval jsem něco k vietnamským bylinkám, do toho však chci zapojit Martinu, a jestli já nemám čas, tak u ní je to ještě horší, tedy o bylinkách dnes nic nebude. Nicméně událo se toho za uplynulé 2 měsíce hodně a poslední zážitek byl natolik intenzivní, že mě nakopnul ke psaní hned, jak jsme se z daného místa vrátili. Nicméně začnu popořadě a tohle si nechám až nakonec.

Téma na celý článek je týdenní cesta po Itálii. Článek pošlu na blog vzápětí.

Další zmínkou, kterou už chystám dlouho, je restaurace Chateau Havel, která se nachází v blízkosti jižní spojky, což je její jedinou nevýhodou. Prostředí restaurace a hlavně zadní terasa jsou super, ale to hučení blízké dopravní tepny, byť schované za vzrostlými stromy, může někoho rušit. Zmínit každopádně chci tuto restauraci pro kvalitu jejich jídla a rozumnou cenu, možná by se dala hodnotit jako jedna z nejlepších v poměru výkon/cena. Už několikrát nás přesvědčila, že to prostě pan Slanina umí (ano, je to známý kluk v akci) a jeho degustační menu za 890 Kč, které každý měsíc mění je obvykle zážitkem. Rovněž vína nejsou vůbec špatná a hlavně opět v rozumné ceně. Při naší poslední návštěvě nicméně malé mínus dostali, jelikož v minulosti bylo možné si dát třeba jen část degustačního menu a nyní najednou ne. Trochu nás to zklamalo, ale třeba zareagují na můj email a vrátí se i k výbornému servisu, ke kterému flexibilita určitě patří.

Další objev asi patří jen lidem z okolí Hostivaře, jelikož na místním sídlišti Košík otevřeli novou restauraci U bizona. Je to sice umístěno ve zdejším nákupním středisku (ano, mám na mysli nevzhledný patrový betonový objekt s časů minulých), ale třeba už posezení venku je docela fajn. Jelikož v blízkosti bydlíme, tak už víme, že dvě předchozí restaurace na tomto místě neuspěly (z našeho pohledu ale oprávněně, sami jsme tam zašli jen v největší krizi). I tentokrát jsme měli nulová očekávání, a asi hlavně proto nás překvapilo, že jídlo bylo udělané dobře a určitým způsobem nás to nadchlo. Už jsme stihli zajít třikrát, tedy máme prozkoumaný kus jídelníčku a mohu doporučit třeba pečené kůzle s pečeným bramborem a špenátem v žampionu. Preferoval bych více špenátu místo toho žampionu, ale maso bylo skvělé. Jen nechápu, jak se mohou uživit, jelikož cena 115 Kč za celkem velkou porci je skutečné nízká (nemluvě o slevě pro stálé hosty). Chápu, že se chtějí zavést dobře mezi lidi a držím palce, ať jim to vyjde a hlavně kvalita a entusiasmus vydrží. Jen nelákám do této restaurace lidi ze široka a daleka, je to prostě dobrá hospoda, ne gastro zážitek, za kterým se vyplatí jet hodinu přes město.

A nyní konečně vrchol z tohoto víkendu. Jmenuje se penzion Kokořín, je ve vesnici Kokořín v blízkosti hradu Kokořín a krásné přírody Kokořínska. My si třeba vzali kola a užili si trochu sportu, nebo spíše se jeli projet, abychom získali pořádný hlad? Ani nevím J. A tohle místo mohu doporučit více než vřele a s nadšením. První, co vás dostane je prostředí. Zajedete dovnitř a najednou si přijdete jako někde ve Francii. Hezká zahrada, kde túje vytváří všeliká zákoutí a v nich stolečky, kde můžete snídat, obědvat, večeřet nebo si jen tak posedět. Malý bazén opět skrytý mezi stromy a všude vůně levandule. Pocit jen umocní vlastní restaurace, která mě opět připomínala řadu hezký restaurací při cestách po Francii, jednoduchá a přesto krásná. A pak ten servis. Prostě všechno je možné a spokojenost hosta stojí v popředí zájmu. A poznáte to hned od příjezdu na přivítání a zvládnutí takové té hektiky nově příchozího, co chce všechno vidět a vědět. A končí to třeba přinesením deky na zahradu o půlnoci, kdy za jasného měsíce dopíjíte poslední skleničku vína či domácího calvadosu z experimentů pana majitele. A samozřejmě jeho osoba je motorem a duší tohoto místa a rádi jsme s ním strávili hezkých pár desítek minut v družném hovoru o jídle a víně. Sám si víno vozí a to málo, co jsme ochutnali, bylo výborné. Ceny má de facto směšné, protože víno prodává za ceny, za které je jiní od velkoobchodníků nakupují (a jak asi sami víte, nebojí se leckdy přihodit 100% navrch). No a to hlavní, vaří jen několik jídel, vždy jen o víkendu a pokaždé něco jiného. Tedy vaří jeho kolega, co sem jezdí na víkend, ale menu připravují společně. Snaží se o lokální suroviny, ale nejsou-li zrovna k dispozici dobré ryby, nebojí se tuňáka či pražmy, stejně tak třeba irského hovězího, když z blízké farmy chovající plemeno Galloway nejsou dodávky k dispozici. To je bohužel jedním z nedostatků našich producentů, nejistota dodávek a leckdy i jakýsi nezájem se o něco takového snažit. Přeci když mám a všechno prodám, proč bych se snažil o něco více. Každopádně se snaží dobrou produkci z lokálních zdrojů podpořit a nejinak je tomu v této restauraci – třeba farmářský králík na hrubozrnné hořčici a víně. Nemá smysl popisovat vše, co jsme jedli, příští víkend už bude v nabídce něco jiného. Ale bylo to vynikající! A mají i dobrý čaj, domácí pečivo, není problém s vodou z kohoutku, mají zajímavé limonády, dobré kafe – prostě je vidět, že tady se to dělá s láskou a zkušeností a všechny detaily fungují. Nocleh stojí 1200 Kč včetně výborné snídaně, tedy i bydlení je za rozumnou cenu. Zajeďte dle svých možností na oběd (myslím, že by jim vůbec nevadilo, kdybyste si ho chtěli dát u bazénu a ještě se vykoupat) či celý víkend, ale určitě zajeďte. Tohle by měla být první vesnická restaurace, které by měl příští Michelin věnovat zmínku, ale mám obavu, že u nás se do takových končin jen tak nedostane.

A nebojte se poslat i svoje zajímavé zážitky, rád se nechám inspirovat k další cestě. Každopádně na Kokořín brzy pojedu znovu.