pátek 21. října 2011

Na cestě po Francii II - u šéfkuchaře století Paula Bocuse

Kuchařem století vyhlásila začátkem roku CIA (to není ta slavná tajná služba, ale rovněž slavný Kulinářský institut Ameriky – Culinary Institute of America) Paula Bocuse. Tento mistr cechu kuchařského je „překvapivě“ z Francie, kde je považován za zakladatele nouvelle cuisine (tj. odlehčené verze tradiční francouzské kuchyně) a kde založil řadu restaurací. Nejslavnější z nich se nachází nedaleko „hlavního“ města francouzské gastronomie Lyonu a jmenuje se L'Auberge du Pont de Collonges. Drží tři michelinské hvězdy už od roku 1965. V Lyonu samotném má mistr Bocuse ještě další čtyři restaurace pojmenované po světových stranách (brasserie Le Nord = sever, Le Sud atd.).

A jelikož naše cesta přes Francii vedla právě přes Lyon, tak jsme prostě neodolali pokušení a večeři v tomto chrámu rezervovali. Bohužel tedy jsme cestu trochu přeplánovali, tedy nakonec jsme nejdříve jeli do Burgundska a pak se teprve vraceli do Lyonu na vysněnou večeři. Ale v těch 3000 km, co jsme celkově najeli, to byla jen desetina navíc, tedy nic, co by člověk za takový zážitek neobětoval. Bohužel předcházelo Burgundsko i z jiného důvodu, ale k tomu více až závěrem.

A tak opouštíme naši burgundskou vesničku a uhání mezi vinicemi k Autunu, městu, kde jsme navštívili výrobce foie gras a dali si vynikající steak na náměstí (jak jsem už asi psal plemeno Charolais pochází rovněž z této oblasti a v místě zrodu chutná báječně). A z Autunu už přímo do Lyonu, kde máme ještě v úmyslu okouknout nějaký „bouchon“. V Lonely Planet, který máme s sebou, to popisují báječně: „přátelské bistro, v němž dostanete tradiční městskou kuchyni“. Ale pozor, pod tou je třeba představit si jídla jako obalované držky, salát z vepřových párků, jelita s jablky či jitrnice, popř. andouillette (opět jakési klobásy z vnitřností lehce nasmrádlé – kdo nezkusil, doporučuji navštívit restauraci La Gare v Praze V Celnici). A kromě téhle zabijačky po francouzsku třeba i štičí knedlíčky v krevetové omáčce či telecí/jehněčí nožičky.

Bohužel ten den je 40 °C, tedy fakt úmorné vedro, a navíc v odpoledních hodinách, kdy jsme do Lyonu dorazili, nic nefunguje. A k tomu všemu bouchon, který jsme si vyhlídli, už ani neexistuje. Odcházíme s nepořízenou si dát osvěžující pivo a smiřujeme se s tím, že není všem dnům konec a nejsme zde naposledy. Později se navíc ukázalo, že bylo moc dobře žaludek šetřit na večer. Všechno zlé, je k něčemu dobré.

Vracíme se na hotel, který je hned kousek od restaurace, bohužel mu teprve instalují klimatizaci, tedy asi to bude v noci trochu horor (a byl), dáváme sprchu, oblékáme se do toho nejlepšího, co nám po cestě zbylo, a vyrážíme na TO. Naše očekávání jsou po návštěvě dvouhvězdičkové restaurace Piazza Duomo v Piemontu v Albě (psal jsem o ní v červnu) veliké. A to, jak se vždy ukázalo, není dobře, ale to předbíhám.

Do restaurace přicházíme mezi prvními, naštěstí je trochu klimatizovaná (ne dost, alespoň na mě), protože je venku stále 39°C a to je půl osmé. Prostředí je příjemné, obsluha fungovala skvěle a trpělivě odpovídala na moje nekonečné dotazy a během večera nás přišla i pozdravit manželka Paula Bocuse, jelikož mistr sám byl zrovna v zahraničí. Hodně sousedních stolů bylo obsazeno cizinci, zaslechl jsem ruštinu, viděl hosty z Japonska a Číny a u jednoho stolu jsme odhadovali, že sedí mladá francouzská celebrita s přítelkyní.

Ale zpět k jídlu. Dostáváme jídelní lístek o formátu A2 (přeložené do A3), na jedné straně je výběr z menu (10 předkrmů, 6 ryb, 11 masových pokrmů, výběr sýrů a dezertů) a na druhé menu Grande Tradition Classique. Jedná se o sedmichodové menu za 225 EUR (tohle je zatím nejdražší restaurace, co znám, dokonce více než současná nejlepší restaurace Noma, kam směřujeme za pár dnů). Správně by menu měl mít celý stůl, ale chceme ochutnat, co nejvíce chodů a nacházíme u obsluhy pochopení. Nakonec tedy objednáváme jedno menu, jen prý kuře je v porci pro 2 a nelze s tím nic dělat, k tomu předkrm z kachny a foie gras a hlavní chod holuba. Večeře začíná.

Zahajuje amouse bouche – svěží studená tomatová polévka s olejem ze zeleného chilli a krémovou kanelonou. Rovněž si na zahájení dáváme skleničku šampaňského Lanson brut a Billecart Salmon Rosé.

Prvním chodem je foie gras na dvojí způsob. Polenta se smaženým kusem čerstvých jater přelité výbornou omáčkou (kombinace výpeku, jablek, cukru a kdoví ještě čeho) a lehce osmahnutá jablka, to je první celkem zdařilá verze, kterou kombinujeme s alsaským tramínem. Výrazná kachní terinka, jakési želé s foie gras, celerem a zázvorem a kus kachny plněný foie gras, pistáciemi a lanýžem, to je druhá verze, která až tolik nezaujala, kombinujeme se Sauternes.




Pak přichází velmi očekávaná lanýžová polévka s kloboučkem z příjemného těsta. Tu bych si dovedl představit často, ale asi ne za cenu 2000 Kč. Polévku vymyslel mistr Bocuse v roce 1975 na počest nového prezidenta (Valéry Giscard d'Estaing) a skutečně se mu povedla. Zatím nejlepší vývar, co jsem měl. S Martinou jsme se dohadovali, co všechno v tom asi je. Přišlo mi, že snad i foie gras a měl jsem pravdu. Lanýže jí daly jakousi zemitost, vývar společně s foie gras i plnost, základem byl zřejmě telecí vývar a v polévce pak kousky hovězího masa. Kompletní recept nemám, ale byla úžasná, mám dojem, že budu muset někdy zkusit uvařit a třeba i svpji napodobeninu dát na Torád.

Další na pořadu byla ryba, mořský jazyk, na omáčce sabayone. Dle všeho je to omáčka připravená ze šampaňského, lehké smetany, rybího vývaru, žloutku a oleje, každopádně byla jemná, ne moc tučná, prostě výborná. K tomu jsme si dali lahvinku vína - 2009 Condrieu, Terrasses de l'Empire, Domaine Georges Vernay. To nám pak vydrželo i do dalších chodů. Jakási vložka byl sorbet z černého rybízu a k tomu Beaujolais. A pak přišlo efektní představení. Vypadalo to jako mozek velkého zvířete, ale jak jsme pak zjistili, byl to nafouklý vepřový žaludek. Ten se rozstřihnul a čekalo na nás celé kuře z Bresse, pod kůží plněné lanýži, zalité smetanovo-smržovou omáčkou a k tomu příjemná zeleninka (hrášek, cibulka, mrkev, ředkev). Jídlo bylo výborné, ale nějak nám začali docházet síly, bylo ho prostě moc. Kuře jsme nechali možná více jak půlku a to nás ještě čekalo několik chodů. Posledním chodem, který jsme si užili, byl již zmíněný holub, resp. jeho trojkombinace - prsíčka médium připravené na omáčce z lišek a smržů, k tomu výborné baby zelí (vnitřek byl tak jemný, jako by byl rozšlehaný), vynikající stehno upečené v těstíčku a toast s paštičkou z jater a k tomu pečený česnek. Po tomto chodu jsem potřeboval slehnout, ale ani zelený bylinkový destilát Chartreuse Voiron 1605 nepomohl.

Ochutnávku sýrů už jsme prostě odmítli. Když pak přijela celá cukrárna, tedy asi 4 vozíky plné dezertů, tak jsem si párkrát zobnul, ale už jsem neměl sílu ani na poznámky. Každopádně nejsem moc na sladké, neměl jsem ani už moc sil, tedy nijak jsem si to neužil. Na závěr jsem ještě zkusil spasit přejedené tělo zeleným čajem a vínovicí ze Chateau de Jacques 1986. Moc se to nepovedlo.

Závěrem lze říci, že to bylo výborné, ale nějak jsme měli očekávání nastavená výše. Řada rodinných malých restaurací v Burgundsku dělá skvělé omáčky a masa, sice bez lanýže a různých efektů, ale prostě ten skok z restaurace zmíněné v Michelinu a restaurace s 3 hvězdami jsme si nějak představovali větší. Jsem si vědom, že je to problém hlavně těch velkých očekávání a možná i trochu toho, že jsme byli přejedeni (a k tomu asi přispělo i to velké vedro), to všechno znamenalo, že jsme nebyli nadšeni a to byl pocit, pro který jsme přišli. Možná ani některé kulinářské výtvory jsme neuměli řádně ocenit. Vše je možné, posuďte sami, budete-li mít možnost.

středa 5. října 2011

OCHUTNÁVKA ZVĚŘINY

Vzhledem k tomu, že začala lovecká sezóna, rozhodli jsme se pro vás s Torády a jejich ambasadory otestovat a vybrat zvěřinu pro nový recept na www.torad.cz.

Abych byl přesný, sezóna oficiálně začala už v srpnu, nicméně myslivci považují za neetické lovit zvěř v období, kdy mládě saje mléko od samice. Což je pochopitelné. Proto většina myslivců začíná s lovem až v říjnu.

Pro pořádek, zvěřina je maso, které bylo ulovené ve volné přírodě. Nemělo by se tak označovat maso divokých zvířat chovaných na farmách. Takové maso má rozdílnou strukturu než zvěřina a to díky nedostatku pohybu a jejich krmení granuláty a podobnými parádami.

Zvěřina získaná odstřelem (ne porážkou) obsahuje ve tkáních poměrně velké množství krve. Což je mimojiné jeden z důvodů její zvláštní chuti a tmavého zabarvení.

Pro rychlou úpravu jsme se rozhodli ochutnat kýtu a posvítili jsme si na jelení maso, srnčí maso, dančí maso a divočáka. Tedy spárkatou zvěř. Chyběl nám tam jen muflon.

Nejprve jsme si chtěli vybrat druh masa, až pak jsme začali řešit dodavatele.

Maso jsme připravovali steakovou úpravou, tedy zatáhnout z jedné i druhé strany, na chvíli do rozehřáté trouby, pár okamžiků nechat ležet a hurá na talíř.

Chutnaly nám všechny druhy, nicméně jasně zvítězil daněk. Připadal nám nejjemnější, maso mělo krásnou strukturu a chuť.

Tím vůbec nechceme zatratit zbylé v partě spárkaté zvěře. To vůbec. Nebudeme se v budoucnu bát kančího guláše nebo třeba srnčího filetu s foie gras na šípkové omáčce.. Pro náš momentální účel byl ale daněk hodně vpředu před ostatními.

Sešli jsme se s našimi ambasadory a příznivci kvalitní gastronomie v naší domácí restauraci Starsano a využili jsme jejich mlsných jazýčků pro nalezení dodavatele daňka.

Ochutnávka byla slepá, tedy jen já a kuchař jsme věděli, odkud jednotlivá masa pocházejí.

Hosté obdrželi hlasovací lístky a začli jsme ochutnávat.

Maso bylo připravené jen s trochou soli a pepře. A to ve velmi malém množství. Chtěli jsme nechat co nejvíce vyniknout samotnou chuť masa.

Mrkli jsme se na daňka volně odloveného v následujících oblastech:


a) Jižní Morava, oblast Znojemska; b) 2. Jižní Čechy, Šumava; c) Severní Čechy, Liberecko; d) Střední Čechy, Berounsko

No, nebylo to jednoduché. Na rozdíl od minulých testování byly výsledky velmi těsné. Hodnotili jsem laickým pohledem vůni, chuť, strukturu, vzhled a dochuť.

Hodnocení byla opravdu velmi zajímavá – vybírám z komentářů:

...výrazná vůně jatýrek, mírná pachuť v závěru, tužší..., ...houževnaté maso, zajímavá dochuť...,...připomíná játra..., ...šťavnaté, chuť vnitřností, žádná dochuť..., ...čistý řez, libová struktura, poněkud nudná chuť..., atd.

Vybrat toho nejlepšího není jednoduché. Víme, že záleží na způsobu a délce přípravy, na tloušťce masa a dalších aspektech.

Výsledky byly opravdu velmi těsné:

  • Na posledním, 4. místě se umístil daněk ze Šumavy, získal 56 bodů.

  • Na 3. místě se umístilo maso z Jižní Moravy, získalo 60 bodů.

  • Na krásném druhém místě skončil daněk ze Severních Čech, celkem 67 bodů.

  • A vítězem se stává: středočeský daněk z Berounska, získal 69 bodů.

Vzhledem k tomu, že bodování bylo fakt těsné, vyzkoušíme pro recepty daňka ze severu, i z Berounska. Brzy se můžete těšit na www.torad.cz na zajímavý dančí recept.